Dívám se dívám a ty spíš - Dívám se dívám a ty spíš

Zdi ještě voněly novým nátěrem, když se pomalu ukládala ke spánku. První noc v novém bytě si má člověk dávat pozor na sny. Ten první se prý splní. Zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Mohla si samozřejmě vzít bezesný lektvar, ale nevěřila, že jí ty sny budou pronásledovat i tady. Jak strašně se mýlila…

„Dívám se na tebe! Jsi tak sladká, když spíš,“ šeptal do sametového ticha noci ten hlas. Jeho hlas! Polekaně sebou trhla a rozsvítila. Nikde nikdo! Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Zvolna položila hlavu zpátky na polštář a zhasla. Po chvíli už spokojeně oddechovala.

„Chtěl bych tě pohladit po tváři. Tak, jak jsem to dělával dřív! Nemůžu. Mé ruce jsou tak ledové… Tvá kůže by pod jejich dotykem zbledla a omrzla.“

Tvář jí ovanul chladný proud vzduchu. Překulila se na druhý bok, ale nevzbudila se.

„Miluji tvé vlasy, jsou jako zvlněná čokoládová řeka. Nádherně voní po vanilce,“ mumlal jí do ucha a kostnatou rukou projížděl hedvábné prameny rozlité po polštáři.

„Škoda, že můžu přijít vždy jen v noci. Chtěl bych zase vidět tvé oči…“ zasípěl jí do ucha.

Vyskočila z postele a hmátla po hůlce.

„Lumos.“ Světlo zalilo prázdný pokoj, osvětlilo zdi a nábytek.

„Proč mi to děláš?“ Ztěžka usedla do křesla v rohu a hlavu schovala do dlaní. Už dva roky se jí zdály tyto sny. Vlastně si nebyla jistá. Nikdy nic neviděla, jen poslouchala jeho hlas. Vábivý, omamný šepot, který mohl dost dobře být jen závanem větru za oknem. Stoupla si k oknu. Pohled na noční Londýn ji uklidňoval. Navracel jí ztracenou rovnováhu…

Vrátila se do postele. Snažila se znovu usnout… Myšlenky vířily hlavou. Oddala se vzpomínkám na dobu, kdy byli oba šťastní. Kdy byli živí… Nakonec se znovu propadla do říše snů.

„Chtěl bych znovu líbat tvé rty. Jsou tak hebké a vláčné. Chtěl bych se s tebou ještě jednou milovat. Naposledy. Obejmout tě a nikdy víc nepustit. Nejde to, jsem míň než duch.“ Téměř neslyšný povzdech se odrazil od zdí a ještě chvíli rezonoval prostorem. Měsíční světlo prozářilo siluetu muže naklánějícího se nad postelí. Možná to byl jen stín. Optický klam paní noci.

„Miluji tě. Dnes jsem tu naposledy. Už tě nedokážu dál trápit! Sbohem, lásko!“

„Rone!“ vykřikla právě ve chvíli, kdy se stín rozplynul.